wAmPiR
Hodiny na věži odbily půl noc. Já se neustále převalovala v posteli a nemohla jsem usnout. Občas můj pohled směřoval do zdi, nebo z okna ven na veliký měsíc právě v úplňku. Polštářem jsem házela a rovnala, ale nikdy nebyl pohodlný. Když peřina odkrývala mé nohy byla mi zima, a když je zakrývala, bylo mi nesnesitelné horko. Už to bylo k nevydržení, vstala jsem a šla se napít do kuchyně. Mé bosé nohy pleskaly do dřevěných schodů. Všude byla tma a mě to pomalu uklidňovalo, všechna ta špatná nálada se začala ztrácet. Sedla jsem si do křesla a přemýšlela o věcech, které nedávaly smysl. Vyrušilo mě psí vytí. Drobně jsem poskočila na pohovce. Bylo to zajímavé, mé uši jako by byly v pozoru. Vnímala jsem to jako nikdy jindy, až mě to zvedlo. Venku bylo chladno, už byl podzim a můj nos se přitiskl k oknu. Vytvořil na něm mlhu. Tu přes cestu přeběhli nějací psi. Trhlo to mnou. Radši jsem se odebrala do svého pokoje. Postel byla tak měkká. Přikryla jsem se, zavřela oči a náhle už jsem byla v říši snů a fantasií. Podivné sny zdály se mi. Byly tak živé, tak až moc reálné. Probouzí mne budík. ,,Mary? Mary vstávej, je už pozdě!“ ,,Ehm mami, vždyť je čas“ ohradila jsem se na ní. Oblékla jsem se a šla se najíst. Doma už nikdo nebyl. Mám ráda samotu. Bylo už půl osmé a já šla na autobus. Abych se trošku popsala: jsem vysoká 169cm, má postava je normální, to znamená ani tlustá a ani hubená, vlasy jsou černé jako havraní křídla a na slunci odrážejí úžasné odlesky, sahají až do pasu, ráda poslouchám metal, nejradši mám Rhapsody. Někteří lidé odsuzují to co člověk poslouchá, ani já se nevyhnu urážkám. Jakoby nebylo jedno co kdo poslouchá. Když to nemáš rád, tak to neposlouchej, nikdo tě to nenutí, ale nesměj se. Nosím oblečení v lehkém stylu gotiky. Žádné řetězy, ale jen dlouhá černá sukně a přes to černou halenu s rukávy do zvonu a aby mi bylo teplo, tak pončo. Ruce nejsou zdobeny prsteny, ale jen černým lakem. Má pleť je až podivně bílá, někdy mám dny, kdy jsem ledová jako bych byla bez života. Můj zubař si vychvaluje mé zuby. Jsou tak bílé jako bych je měla právě vybělené. Občas v těch zubech, kterým se říká upíří, tak mi v nich projede divné brnění. Když jsem to řekla zubaři, dělal si ze mne srandu, že se ze mě stává upír. Rozesmála jsem se, ale v duchu jsem věděla, že se občas semnou dějí divné věci. Toho jsem si všimla už, když jsem oslavila své deváté narozeniny. Dostala jsem veliký dort, třípatrový. Má sestřenka ho chtěla nakrojit, ale řízla se. Když jsem se dívala na to, jak jí kape krev z prstu, ztuhnula jsem. Oči se mi rozzářily jako hvězdy na nebi. Cítila sem divné chvění a přitahovala mě krev která ještě stále stékala z prstu. Rychle jsem se zvedla a pronesla opravdu zvláštní věc. ,,Počkej já ti jí olíznu“. Všichni se v tu ránu na mě dívali tázavým pohledem. Bylo nesmírné ticho. Spadnout v tu chvíli na zem špendlík, tak je velmi zřetelně slyšet. Má matka se na mě ohradila: ,,Mary, Mary co tě to napadlo? Přece, přece nebudeš lízat krev“? Stála jsem jako ten největší hlupák. Ano. Proč bych jí měla olizovat, dojdi si jí umýt? Myslela jsem si. ,,Nevím co mě to napadlo, jenom jsem chtěla pomoci“ Rychle jsem zamluvila svůj podlý čin. Od té chvíle se všichni chovali zvláštně. Předávali si pohledy tak tajemné a někdy dost nechápající a vystrašené. Jakoby něco tajili. Ovšem to nebylo naposledy. O pár let později, když už mi dávno bylo 15 let, tak jsem v noci začala kamarádce olizovat krk. Lekla se a vyletěla z postele jako šípem střelená. Dívala se na mě a její pohled byl spíše vražedný. ,,Mary, co to děláš“? Tázala se mne velmi zhurta. ,,Já nevím, asi jsem měla nějaký sen a ten se přenesl do reality“ Snažila jsem se opět zamluvit svůj podlý čin. Má kamarádka již vedle mě spát nechtěla a já se cítila jako malé mládě před smrtí. Celou noc jsem již nemohla spát. Kamarádka to sice pochopila, ale já sebe sama pochopit nemohla. Nyní jsem ve škole dostali za úkol udělat referát o našem kostele ve městě. Ohlasy ve třídě byly. A hlavně kluci se napařovali, že to dělat v žádném případě nebudou. Že do kostela, to by jako nešlo. Ovšem já se těšila. Vždyť kostel má v sobě kouzlo. Už jste v něm někdy stáli? Určitě ano, a pokud ne, zkuste to. Dolehne na vás zvláštní pocit. To ticho vám bude až prožírat kosti. A i když jste si řekli sem nepůjdu, to kouzlo vás donutí dojít až k tomu oltáři. A podívat se nahoru k výšinám. Neváhala jsem a hned druhý den mé nohy kráčely do tichého místa. Ovšem, stalo se něco co jsem vůbec nečekala. Už jsem stála ve dveřích, když ke mně přiběhl farář a řekl mi vážným tónem, že nemohu vstoupit do kostela. ,,Ale proč?“ Tázala jsem se. Ovšem on mě jen neustále vyháněl a na mojí otázku jakoby zapomněl. Byla jsem zklamaná, a tak jsem si řekla, že to najdu na internetu. Doma počítač už dávno běžel a jeho drnčivý zvuk nemůže nikdo přeslechnout. Udělala jsem si pohodlí a začala hledat. A však stránka se mi nechtěla spustit. Nechápala jsem to. ,,Sakra co to je za krám!“ Rozčilovala jsem se. Referát mít nebudu. Od psaní mě vyrušilo psí vytí. Mé tělo bylo najednou moc ledové. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a vypadala jsem jako sklo. Mé rty byly rudé jako růže. Vypadala jsem jako, jako. ,,Ach můj bože, já jsem jak upír“ Zhrozila jsem se. Místo kostela jsem nalistovala stránky o upírech o jejich existenci. Vše co jsem četla mě připomínalo sebe samu. ,,Pane bože“ Opakovala jsem stále dokola jako páska kazety. Mé oči už z toho byly unavené, musela jsem to ukončit. Peřiny byly vhod. Tiše jsem přemýšlela a nakonec mě napadlo, že by jsem se mohla stavit v archivu. Ano, hned druhý den má návštěva upoutala pozornost. ,,Dobrý den, já jsem Mary Ejstn“ Představila jsem se. Paní na mě dívala jak na vraha. ,,Víte“ Pokračovala jsem ,,Chtěla bych se podívat na rodokmen Ejstonových a Asiatových“ Trvalo to dlouho než zvedla své rosolovité tělo, ale nakonec mi donesla to co jsem chtěla. Z tašky jsem si vyndala kafe a začala pročítat rodokmeny. Bylo již 20:00 když mé oči směřovali přímo dolů na jména od matky. Byli nezaměstnaní. Všichni neměli práci! Zapsala jsem si jména a šla jsem do márnice za zápisy. Tam se ke mně chovali ještě chladněji než v archivu. Po velikém zdráhání mi dali rentgeny a všechny doktorské zápisky z pitvy. Byla jsem přímo zmražena. Zjistit kdo doopravdy jste ve věku jakém jsem já, bylo šílené, zvrácené. Doma jsem dlouho přemýšlela, když za mnou přišla matka. ,,Dala by sis čaj? Tázala se mě. Odmítla jsem posunkem hlavy. Zavřela za sebou dveře a sedla si velmi tiše na postel. ,,Proč jste mi to nikdy neřekli“ otočila jsem se na ni se slzami v očích. ,,Mary, mysleli jsem, že ty ses tomu vyhnula, že tvé znaky, že to nic není.“ Brečely jsme obě. Víte žít jako někdo kdo si ani nevíte že jste, je strašné. Třeba se tak žít naučím, ale třeba také ne. Co teď? Nikdo vám v tuhle chvíli neporadí. Nikdo. Uvidíte krev a skočíte po tom člověku jako po oběti. Teda ona to oběť je, ale nevinná. ,,Bože“ křičela jsem. Usnula jsem. Vlastně ne, probudila jsem se. Chvíli jsem nechápala. ,,Hh“ vyhrkla jsem a rychle jsem běžela k zrcadlu. Byla jsem normální. ,,Ach jen zlý sen se mi zdál“ Řekla jsem si. Došla jsem se jen napít. Ledová voda přišla vhod. Sedla jsem si do křesla a dívala se na padající listí. Ozvalo se zavytí. Lekla jsem se. Přistoupila jsem k oknu a svůj malý nos natiskla na ledové sklo, na kterém byla i hned pára. Přes cestu přeběhli psi. Odskočila jsem a jenom jsem se dívala do tmy prázdného pokoje. Srdce mi bušilo jako o závod, to nebyl sen, ale skutečnost, omdlela jsem.